Cestu vlakem zná skoro každý. Je těžké se jí vyhnout. I když jsou patrně tací, kteří se jí vyhýbají velikým obloukem. I tak to musí být těžké. V naší malé zemičce české je dosti kilometrů kolejí a železničních pražců. Nejsme pouze pomyslným srdcem Evropy. Jsme také její největší železniční uzel. Cesta vlakem by se dala počítat mezi nevšední všednosti. Pokaždé stejná, ale vždy jiná. Jak vypadá cesta vlakem-divočinou?
Pomyslná cesta začíná koupí jízdenky. Zatímco vy si jí chcete koupit v klidu, cestující před vámi si vyřizuje nevyřízené účty s hlavním provozovatelem železničních služeb. Pokladní je samozřejmě o takové situaci nespravena a za vámi se hromadí řada lidí, kteří neuvěřitelně rychle protahují krky střídajícími pohledy na tabuli odjezdů a mobily. Hodinky už dnes nosí málokdo. S povzdechem se uklidní jedině, když se na tabuli objeví zpoždění až do nebe volající. V zápětí však přiloží telefony k uchu. Stěžující si cestující začíná lamentovat mnohem hlasitěji. Nastává kupodivu klidný zmatek. Po uklidnění situace započne cesta.
S nakoupenými jízdenkami si to běžný cestující peláší přímo na nástupiště. Hned v okamžiku, kdy se na tabuli odjezdů objeví číslo nástupiště, svalí se na něj přímo proud pospíchajících lidí. Začíná lov pěkného místa u okénka. Úspěšný lovec vtrhne do vlaku, jakmile dorazí. Pokud je první, má štěstí a velkou výhodu oproti ostatním. Může si vybrat jakékoli prázdné kupé, které se mu už jen z rozmaru zalíbí. Ostatní postupně zaberou po jednom kupé. Je to zřejmě železné a nepsané pravidlo mezi cestujícími. Rozsadit se po vagónech do jednotlivých kójí. Klidně bychom si tam mohli dát jmenovky. S kořistí volného kupé si cestující mne ruce blahem. Stále je však ve střehu. Neustále vrhá nevraživé pohledy na lovce v uličce. Zpozdilci, kteří hledají také volné kupé v naději, že se nebudou muset ptát na už tak zřejmá volná místa a že nebudou muset klopit zrak, si mumlají pod vousy. Něco mezi: copak si ty lidi musej sedat furt po jednom a to je zase lidí.
Během cesty se pak seznámíte s různými typy cestujících. Často se zde vyskytují takzvaní zírači, jako v každé hromadné dopravě. Upřeně se dívají před sebe a stejně často pod sebe a nevnímají okolí. Pokud zachytí pohled ostatních, okamžitě uhnou a zadívají se jinam. Jakoby byl oční kontakt přímo zakázaný, vlastně se to stává nepsaným pravidlem, můžeš zírat, ale ne na mě. Výjimečně se dá narazit i na jejich opak. Cestující, kteří mají neustálou potřebu neustále něco povídat a povídat. Melou jak kolovrátek. Nepřestanou. Jako ukecané rádio. Nejradši byste je vypnuli. Přinejmenším. Na ně navazuje podobná skupina. Vyřvávači. Vyskytují se ve smečkách a nikdy jinak. Pokud ano, maskují se za zírače, spáče nebo čtenáře. Každé jejich slovo je slyšet snad i ve druhém vagóně. Mají pocit, že kupé, potažmo celý vlak je jejich teritorium. Hlasitým projevem tak značkují dočasné území a vyhánějí ostatní druhy. Spáče obzvlášť. Ty přímo vyštvává. Pak se někteří mohou změnit ve vlky. Vlk-cestující neustále vrčí a snaží si zjednat svůj pořádek. Když není obklopen svou smečkou, cítí se nejistý a silně štěká na ostatní. Hlavně pak na průvodčí. Ti, musí vlky okázale snášet, neboť by vlk mohl silně zaútočit. Jednotlivé druhy se pak mezi sebou můžou křížit. Pak často vzniká nebezpečná kombinace a vlak se může stát holou divočinou. Přeji příjemnou cestu. Jdu si ulovit prázdné kupé, abych mohla být sama sebou a slintat blahem.
2024 ©