Knihy: nezbytná pomůcka

Napsal Michaela Ševčíková (») 6. 10. 2013, přečteno: 1939×
p3050060.jpg

Dlouho jsem mlčela. Měla jsem dost vlastních nevšedních všedností. Zahltily mi mozek. Na půl příjemně, napůl více než nepříjemně. To sem ale nepatří. I když… Dostudovala jsem a ihned začala studovat dál. A tak jsem se začala ptát. Co je nevšední všedností studenta? Zřejmě knihy. Vás, kteří jste už zřejmě plně zapojeni v pracovním cyklu života, dnešní článek zarazí, ale tak to prostě bývá. Zatímco studenti by mnohdy rádi s plným nasazením pracovali, ostatní by zase rádi studovali. Proč jsou vlastně knihy pro studenta tak zvláštní a zároveň tak všední?

Nemá být dne, kdy by student, zejména humanitních oborů, neotevřel knihu. Knihy jsou na všechno, někdy je až k údivu, kolik toho lidé dokázali zapsat. Student je nucen se tím vším prokousat. Ne, že by ho to nezajímalo, proto šel danou věc studovat, ale spíše už knihy bere jako samozřejmost. Často je čte do noci, přes noc, když je dostatečně vytrvalý a má se za upíra. Vidí je dennodenně. Neustále. A přesto ho fascinují. Je rozpolcený. Někdy nemá čas ani na své oblíbené autory nebo díla. Někdy by ty knihy nejraději zahodil do kouta. Ale neudělá to. Nemůže. Nechce. Má k nim úctu, protože ho to tak učili.

Celá západní civilizace lpí na knihách jako na veškeré vzdělanosti světa. V knihách je prý vše. Beletrie má mít mimetickou funkci. Má nastavovat zrcadlo životu. Ale je to život? Neustále sedět u knih a díky jejich kvantu, které student, zejména literatury, musí přečíst, si v podstatě ani neužít příběh? Po určitém počtu knih týdně přečtených za několik let už je nechcete ani vidět. Už při samotném pomyšlení na čtení je člověku špatně. Pouze při myšlence, že si otevřete knihu a budete mít na ni času, kolik chcete, se vám možná uleví. Tomu se, tuším, říká přehlcení psaným slovem. A to se někteří ani nedostanou k té beletrii.

Na druhou stranu je na knihách cosi zvláštního. Když je čteme, jsme sami se sebou. Jenom my a naše myšlenky. Ve významu daného textu se identifikujeme. Nebo zároveň utíkáme. Máme čas pro sebe. Nepatříme někomu jinému. Z tohoto pohledu a v ten moment se knihy stávají nevšedními. Můžeme znát myšlenky někoho, s kým se nemůžeme setkat a zároveň nemusíme poslouchat jeho průpovídky, které by nám mohly lézt na nervy. Setkáváme se s autory a třeba i se zesnulými aniž bychom opustili naše křeslo, či dokonce postel.  Knihy mají specifikou vůni, která se nám ze záhadných důvodů líbí. Některé z nich se pro nás stávají až relikviemi. To student cítí a ví, dokonce to ctí, a proto jsou mu nevšední všedností, i když s nimi přichází denně do styku. Ten rozpor je i ve mně.

Samozřejmě, že ve skutečnosti student denně nečte, tedy možná jen ti úplně zarytí. Také chodí ven, dělá další různé věci. Abych se vrátila k opačným přáním studentů a pracujících; studenti chtějí pracovat, aby měli čas na život a na knihy, zaměstnaní chtějí studovat, aby mohli žít a číst knihy. Je to stejné, ale z jiného úhlu pohledu.

Štítky: studium, knihy
Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a pět